J á j a + O t í k na Blog.cz

Živě si vybavuju, jaké to bylo 17. září 2001. Bylo to krásné, bláznivé a ani ve snu by mě nenapadlo, jak to celé dopadne :)

8 let a pořád je to ono!!!

...pšišel s čejtem na kuláš. Tak to minulý pátek zpíval jeden chlapeček na náměstí Mikulášovi při rozsvěcení vánoční výzdoby. A protože k vám už Mikuláš asi nechodí (leda, že byste ho tedy pozvali na ten "kuláš", to by možná přišel) máme pro vás alespoň přáníčko ... protože jste byli všichni určitě celý rok hodní!

VESELÉHO MIKULÁŠE PŘEJÍ BALÁCI!!!

V dalším díle oblíbeného diváckého cyklu Šumná města se svérázný průvodce a básnící architekt David Vávra projede trakačem, tedy ručním traktorem, krajinou bývalých Sudet mezi Leipou a Haidou. Režie Radovan Lipus

Dívali jste se? Jestli ne, tak honem napravit tady!

Ve čtvrtek jsme byli pozváni na vernisáž výstavy skleněných objektů našeho kamaráda Honzy Frydrycha. Akce začínala v 16:00 na šluknovském zámku a dostavili jsme se ve složení 2 Baláci a 2 Vlaši. Zámek je krásně zrekonstruovaný, pokochat se můžete pohledem nahoru i dolu = na krásné stropy i podlahu. A v kochání jsme pak pokračovali i pohledem vpřed a to na "sklo" a dřevo". Honzovy plastiky z optického skla už sice známe, ale pokoukání na ně vás vlastně nikdy nemůže omrzet, protože v nich pořád můžete objevovat a vidět něco jiného. Stačí se nahnout, shýbnout nebo naopak povytáhnou. Prostě omrknout to ze všech stran a hledat stále nové a nové efekty, které pro vás sklo rozehraje.

V pátek jsme za kulturou vyrazili do hlavního města! :) Už od srpna mám objednané lístky na představení Můj báječný rozvod, které jsme s Otíkem kdysi viděli na CT2. Nechci se nikoho dotknout, ale většinou divadlo v televizi stojí zaprd, prostě to není ono, ale tahle komedie se nám líbila už doma v obýváku a tak bylo jasné, že na živo to bude ještě o velký kus lepší. A taky bylo. Představení se hraje v Komorní fidlovačce a pro toho kdo to neví, jediným hercem, je zde Eliška Balzerová, která mě ohromě překvapila svým humorem a vůbec tím, jak výborná je komediální herečka. Takže jsme se celé dvě hodiny výborně bavili a smáli. Tohle je prostě humor, který mi maximálně sedí. Otík byl taky spokojený, až na to, že prý na něj při vážných momentech paní Balzerová pořád koukala. Seděli jsme totiž ve druhé řadě, ale sedadla před námi byla volná a tak měla z jeviště průhled přímo na něj :)

Včera jsem se svědkyní Ebou vyrazila na autorské čtení Michala Viewegha do České Lípy. Bylo to vlastně vůbec poprvé, co jsem se něčeho takového zúčastnila a tak jsem byla zvědavá. Zvědavá jsem byla jak na mého oblíbeného autora v reálu, tak na samotné českolipské divadlo, kde jsem byla taktéž poprvé. Naštěstí mě zklamala jen jedna z očekávaných věcí. A naštěstí to nebyl spisovatel, ale budova a hlavně interiér divadla. Něco takového se opravdu jen tak nevidí. Nevím, jestli jsem nějak přehnaně zhýčkaná naším krásným borským divadlem a nebo jestli jsem zbytečně přehnaně kritická ke stěnám obloženým jakousi "kůží" v barvě bordó kterou doplňovaly dřevěné lišty tvořící kosočtverce, otrhanému a poslepovanému koberci na jevišti a "dřevěným" olámaným obkladům kolem jeviště. Stejné jsme měli na základce v jídelně a mezi mezery jsme lepili žvejkačky - ty naštěstí v sále chyběly. Kdyby jste vstupovali se zavřenýma očima a orientovali se pouze po čichu, museli byste si nutně myslet, že jste vstoupili do kostela, tak silně zatuchlý byl vzduch. Nicméně čtení se (možná bohudík) nekonalo v samotném sále, ale v přilehlém divadelním báru. Zařízení podobné jako v sále, "vkusně" ho doplňovala papírová lampa z Ikey a na stěnách mezi kosočtverci výstavka fotografií, které ač byly pěkné, byly tou kůží, lištičkami a skleněnými lustříky úplně ubity. Opravdovým vrcholem nevkusu byl pro mě stupínek se stolkem, židlí, umělou rostlinou a petkou s vodou pro mistra. Přes stolek byl přehozen neuvěřitelně zmuchlaný ubrus. Zřejmě proto, aby zakryl poničenou desku stolku. Jak už psala Eba ve svém článku, dělaly jsme, že s tím nemáme nic společného :)

A pak už přišel sám autor. Zamknul si šatnu, klíčky hodil ledabyle na stůl, na židli položil aktovku. Nevím, ale nejvíc mě zaujaly právě takovéhle detaily. To pohození klíčů, ohrnuté nohavice u kalhot, jak mu v kapse zacinkaly drobné, když si tam strčil ruku… Ne, že bych ho nějak uctívala, nebo zbožňovala, naopak, mám k němu jako k člověku spoustu výhrad, ale najednou mi tím vším přišel takový obyčejný, lidský. Dřív pro mě byl jen jméno na přebalu. Teď to byl živý člověk. A proto mi ani zas až tak nevadila jeho možná ledabylá četba. S povídkou Smilstvo jsem byla spokojená, víc mě ale potěšilo předčítání z Pohádek pro unavené rodiček, které jsme si s Otíkem četli před časem před spaním na střídačku. Vložená beseda byla sice trochu rozpačitá, ale přes počáteční rozpaky se nakonec celkem slušně rozeběhla. Jen já vždycky mlčím jak trubka a nezeptám se i když bych třeba měla na co, ale bojím se, že to bude otázka málo zajímavá, že to bude otázka, na kterou odpovídal už 100x, že ji nebudu umět zformulovat, že ji řeknu potichu a budu vyzvána "prosím, zopakujte to ještě jednou, já jsem neslyšel". Ale Eba odhodila zábrany a zeptala se dokonce 2x, chytře, zajímavě a hlasitě :) Nakonec jsem si ještě nechala podepsat Povídky o manželství a sexu, které mi toho večera Eba vrátila. A jela jsem spokojeně domů. A už se těším, jak si co nevidět koupím Román pro muže a budu u něj zase "znechuceně" nadávat "jakej je ten Viewegh prase". Podle slov autora se mám skutečně na co těšit. :)

Nepotřebuju si před někým obhajovat to proč ho čtu, proč mám všechny jeho knížky a proč ho skutečně považuju za nejlepšího z našich současných autorů. Pro koho je komerční, pro toho bude komeční i nadále. Ale copak úspěch = komerce? Koupila jsem si asi před rokem jednu velice nekomerční knihu od autorky píšící pod pseudonymem Jakuba Katalpa, tak kniha se jmenovala Je hlína k snědku. A bohužel ta knížka byla asi až tak moc nekomerční, že dodnes netuším, o čem vlastně byla. Kdybych se chtěla zalíbit a být nekomerční nebudu číst Vybíjenou, Případ nevěrné Kláry, Zapisovatele otcovský lásky, … přečtu si Hlínu k snědku a budu dělat, jaká to byla bomba.

Lidi co se jen ohání Kunderou, mají Viewegha stejně schovaného pod postelí. Já je mám v knihovně vedle sebe.

A vedle nich i tu Hlínu k snědku :)

...no jo, včera jsme se trochu klouzali :)

Dnes je to přesně sedm let, co jsme spolu začali chodit. Je to vůbec možný, tak hrozně to letí... To mi bylo šestnáct :) achjó! A ani jeden jsme v tu chvíli nevěděli, jak to všechno dopadne. A dopadlo to jako v pohádce "a byla svatba". Nevím co ještě psát, protože to všechno je jen mezi námi a nikdo do toho nevidí, tak snad jen ještě takový malý vzkaz pro Otíka:

Otík byl včera zase běhat. Vrátil se nezvykle brzy, kulhajíc. Kotník měl pěkně nateklý. Takže celý večer poskakoval po bytě jak postřelenej jelen.

Chladil v lavoru, mazal mastičkou, dával do zvýšené polohy, ale kotník měl stále velikost menšího melounu. V noci mě rozčiloval, jak se pořád převaloval v posteli a budil mě. Jestli večer ještě jakž takž poskakoval, ráno už téměř neudělal "kulh". Takže mě naštěstí poslechl a zajel si k doktorovi. To jak byl vytočený z českolipského nemocničního systému by vám určitě líp popsal on. Ale za svých 30,- kč se nakonec přeci jen dozvěděl diagnózu - utrhlý?utrhnutý? vaz. S tím už má Otík bohaté zkušenosti - operace druhého kotníku, ta mu byla nabídnuta i tentokrát. A tak orientační běh definitivně ztrácí jednoho z největších velikánů tohoto sportu. Zatím budeme léčit klidem a za týden by si Otík měl přijít pro nějakou špecijélní sádru, kterou by měl mít pět týdnů. A já ho budu vozit na kolečkové židli tak, jako se vozila paní správcová v Postřižinách.

...jednu výhodu to má, nebude mi běhat za holkama!

Nebojte se, nejsme ještě takoví blázni, že by nás takhle bral začátek nového školního roku, ale v pondělí 1. září jsme byli pozváni na narozeninovou párty našeho kamaráda - jednoho ze svatebních striptérů.

Po tom co jsme doma doladili společenský oděv, naleštili botky a v mém případě vytvořili i společenský facelift, jsme si to s rukama plnýma dárků namířili směr Vláďa. Ten už nás u vchodu vítal a po tom co jsme do sebe kopli welcomedring jsme obdrželi každý po deseti tisících. No není to pěkný začátek oslavy? Zabrali jsme si místečko u jednoho ze stolků na zahradě a začali se občerstvovat vínem, chlebíčky, jednohubkami, krekry, tyčinkami, oříšky, uzeným lososem, olivami, šunkami, salámy, sýry, slaným závinem, aspikem, kremrolkami, ..... a u toho se pokoušeli překonat Vláďův časový rekord ve složení jedné strany rubikovy kostky, zdravili se s příchozími hosty a seznamovali se s neznámými hosty. Do příjemné atmosféry na zahradě zaznívaly jazzové tóny zevnitř domu...ty tóny uvnitř vyluzovala kapela JIP, na které jsme byli den po svatbě na hradě na koncertě. A jak šel čas, postupně jsme také prohrávali našich dohromady 20.000,-, protože svých deset jsem neprosíravě svěřila Otíkovi, který doma drží kasu. Přišla jsem tedy o vše, protože přítomný kouzelník a karbaník Otíka hned označil za mimořádně hravého a tak peníze lítaly sem a tam, od kouzelníka k Otíkovi, ale většinou spíše opačným směrem.

Vláďovi jsme předali naše dary. Zvětšenou fotografii ze svatby, kde se jako úspěšný chytač zmocnit podvazku (na fotce ho má kolem hlavy), jmenovací listinu Podvazkového řádu a špecijélní Vláďovu podvazkovici, na kterou jsem vytvořila originální etiketu, kde je chytač opět s podvazkem, tentokrát kolem ruky.

VÝSKOK

VÍTĚZ

A tak jsme se výborně bavili, tančili, popíjeli a prohrávali. Byl to opravdu krásný a pohodový pondělní večer a my Vláďo ještě jednou moc děkujeme, bylo to parádní! A ještě jednou všechno NEJ NEJ NEJ k těm Tvým čtyřicátinám!!!

fotodokumentace ze slavnostního krájení dortu:

MŇAM!

PLÁC!

FANTOMAS!

Omluvte horší kvalitu fotek (mobil).

Otík měl včera svátek... a dostal opravdický dort. Tvarohovoovocný se svíčkama a otakárkama! Musím se prostě pochválit, povedlo se. Dalším mým darem byla knížka Útěk do divočiny (podle které byl natočený stejnojmenný film) a krabička "kápézetka", plná různých druhů a tvarů salámů. Dortík jsem si vyfotila před předáním a pověřila jsem Jíťu, aby vyfotila Otíkův fuk apod.. Ale už když jsem se s dortem blížila do obýváku, foťák zapípal a vypnul se. Baterie vybita (samozřejmě i ta rezervní). Takže pro zatím alespoň malá sfukovací fotka z mobilu. Co nevidět - tedy co bude baterie nabita, přihodím další

tak a konečně se dostávám k těm slíbeným dortovým fotkám:

A ještě blahopřání od Míši a Ríši: tady